Historie domu
Adolf Loos
Karel Lhota
Loos si ke spolupráci na přestavbě původní vily Brummelových přizval svého žáka, architekta Karla Lhotu.
Ten s ním spolupracoval na řadě dalších realizacích, zejména na vile Františka a Milady Müllerových v pražských Střešovicích a později na vile Jenny a Josefa Winternitzových na Smíchově.
Jana a Jan Brummelovi
Hedvika Liebsteinová
Původní dům z roku 1886 zakoupili manželé Liebsteinovi jako sídlo své rodiny a obchodu se stavebním dříví v roce 1907.
Po smrti Viléma Liebsteina převzal obchod jeho zeť Jan Brummel, manžel jeho mladší dcery Jany, a rozhodl se následně pro přestavbu a modernizaci domu.
Loosův dům
Manželé Brummelovi se znali s Loosem z Vídně, znali také jím navržený byt pro rodinu Hirschových v Plachého ulici v Plzni, který se jim velmi líbil, a rozhodli se požádat Loose o přestavbu svého rodinného domu v Husově ulici v podobném stylu. Loos tuto zakázku přijal a přestavěl tento původně jednopatrový dům se sedlovou střechou a historizujícím průčelím, vystavěný v roce 1886 plzeňským stavitelem Eduardem Krohou, do podoby modernistické vily s dvougeneračním bytem v prvním patře.
Adolf Loos nalezl v Janu Brummelovi společnou zálibu ve dřevě, kterou rozvinul do často kontrastních řešení jednotlivých místností. Obývací pokoj matky řešil žlutě lakovaným měkkým dřevem a bleděmodrým ostěním, k obložení jídelny zvolil architekt ušlechtilé dřevo z tmavožluté kořenovice kanadského topolu v kombinaci s rozměrnou freskou Roberta Aignera „Výhled do italské krajiny“. Obývací pokoj je obložen mořeným tmavým dubem a ohromujícím krbem, vyrobeným vídeňskou firmou F. O. Schmidt jako kopii renesančního krbu z Nancy.
Ložnice manželů je pak řešena v teplém tónu třešňového dřeva s bílou barvou stropu s dekorativním velkým skleněným lustrem kapkového tvaru, zavěšeným uprostřed. Decentní barevnou harmonii světlého jasanového dřeva a použitých textilií vykazuje ložnice Hedviky Liebsteinové, která je důmyslně vybavena vestavěnými skříněmi a rozkládacím lůžkem, nemálo připomínajícím luxusní vlaková kupé své doby.
Dům jako umělecké dílo
S domem bylo spojeno i několik významných výtvarných umělců 20. století. Pro vstupní halu nechal Loos zhotovit portrét Hedviky Liebsteinové od mladého maďarského malíře Kalmána Keményho, působícího tehdy v Plzni a později v Londýně. Tento portrét je dnes v majetku Národní galerie v Praze.
Již zmíněný Robert Aigner, autor fresky v jídelně, působil ve Vídni, kde vytvořil i mnoho dekorativních veřejných zakázek, zejména po 2. světové válce. V domě často pobývala i sestřenice Jana Brummela, všestranná výtvarná umělkyně Edita Hirschová. Působila v Praze jako portrétní malířka, ale i jako módní návrhářka a kreslířka, publikující v pražském i světovém tisku. Pro pražský „Pestrý týden“ například pravidelně přispívala ilustracemi ze světové výstavy v Paříži v roce 1937, pro anglické noviny vytvořila populární postavičku psa Winkle.
V roce 1934 odešla do Paříže, kde se pohybovala v prostředí kosmopolitního uskupení umělců, označovaného jako pařížská škola. V době obsazení Paříže působila v surrealistické skupině La Main a plume (Ruka s perem), v roce 1942 byla zatčena a deportována do koncentračního tábora v Osvětimi, kde byla bezprostředně po příjezdu zavražděna. V domě je tato nadějná umělkyně připomenuta hned několika originály a kopiemi.
Nástup nacismu
Dějiny domu věrně odrážejí dějiny Evropy 20. století. V roce 1939 přešel dům i sousedící sklad se stavebním dřevem do německých rukou a rodina byla nucena se přestěhovat do 2. poschodí. V té době bylo zrušeno točité schodiště, vedoucí z předsíně do 2. poschodí a na plochou střechu.
V roce 1942 byli členové rodiny deportováni do koncentračního tábora Terezín, kde Hedvika Liebsteinová v roce 1943 zemřela, manželé Brummelovi prošli odděleně několika koncentračními tábory a dočkali se konce války za dramatických okolností.
Do domu, jehož interiér se zachoval v nezměněném stavu, se Jan a Jana Brummelovi navrátili v říjnu 1945. Umožnily to nepravděpodobné shody příznivých okolností. Dům přečkal ničivý spojenecký nálet na bezprostředně sousedící objekty Škodových závodů v dubnu 1945 a dosazený německý majitel opustil dům ještě před náletem, přičemž vše v domě zanechal v nezměněném stavu.
Těžké rány socialismu
Po komunistickém převzetí moci v roce 1948 došlo k postupné destrukci domu, jednak nutností zavedení lokálního vytápění jednotlivých místností, tak i vlivem rozdělení bytu a nastěhování nových nájemníků, kteří museli využívat místností k účelům, pro které nebyly původně určeny. V roce 1962 přešel dům do majetku státu a dům začal využívat Klub architektů.
Dům, který se v té době nacházel ve velmi špatném stavu, byl úpravami podle projektu architekta Straňáka stavebně zachráněn a přestavěn pro potřeby klubu. Projekt ovšem odpovídal tehdejším představám i materiálním možnostem investora a v mnoha případech necitlivě zasáhl do původního Loosova pojetí interiéru.
Ačkoliv byl interiér vyhlášen již v roce 1969 kulturní památkou, a to zásluhou práce Věry Běhalové, historičky a v té době pracovnice Národního památkového ústavu, hrozila domu koncem sedmdesátých let v souvislosti s výstavbou autobusového nádraží úplná likvidace.
Naštěstí díky úsilí Klubu architektů, nájemníků, ale i dalších občanů z Plzně a zahraničí (Steven E. Brummel z New Yorku intervenoval u československého delegáta ICOMOS) byl však dům zachráněn.
Navrácení
V roce 1991 byl dům v restitučním řízení vrácen rodině a v roce 2001 byl zpracován projekt na jeho restaurování od prof. Václava Girsy a arch. Miloslava Hanzla. Do té doby byl dům pronajímán internetové společnosti a rádiu Kiss Proton, které přímo z tohoto domu vysílalo.
V roce 2003 se v Plzni konalo mezinárodní symposium „Adolf Loos | Dílo a rekonstrukce“, které na závěr vydalo tzv. „Plzeňské memorandum“. V něm bylo konstatováno, že Loosovy plzeňské interiéry patří k základním kamenům moderní světové architektury a jsou neopomenutelnou součástí evropského kulturního dědictví. Apelovalo na odpovědné instituce města, kraje a státu na povinnost důsledně podporovat ochranu těchto památek a vyzývalo majitele těchto památek k respektování jejich hodnot.
Restaurátorské práce podle zmíněného projektu prof. Girsy probíhaly, za významné podpory města Plzně, Plzeňského kraje i Ministerstva kultury ČR, od roku 2001 až do roku 2015, kdy byl dům otevřen veřejnosti.
